Matterhorn

23. srpna 2008 v 22:25 |  Kam na výlet
Slíbila jsem Vám článek o Matterhornu. Tak jsem se ho právě rozhodla sesmolit dnes. (Až budu mít čas udělám Vám video :) a opravím ty chybky v textu :) )
Na Matterhorn jsme se rozhodli vydat po aklimatizaci na Weissmiesu. Matterhorn láká všechny horolozce, lezce a turisty. Je to magnet, který si každý přeje vidět, dotknout nebo vylézt. Je sedmou nejvyšší horou Alp. Je to mocná a krásná hora. Osamoceně vyčnívá z krajiny. Je to temný roh, který je zahalený tajemstvím a smrtí. Měří 4478 metrů n. m. .
Vyjeli jsme ze Saas - Grundu v deset ráno směr Zerrmat. Do této vesnice je zákaz jízdy autem. Tak auto se muselo nechat v Tashi. A z Tashe za 6 CHF na osobu jsme se museli i z vybavením přivést taxíkem. Zermattu je pojišťovna , kde by jste se měli nechat pojistit (cca za 450,- kč na naše) pro převoz vrtulníkem či odvezení ostatků. Bohužel mají tam fakt trapnou otevírací dobu. Od 9:00 do 12:00 hod a pak přestávka tři hodiny a zase otevřeno od 15:00 asi do 17:00 hod. Takže kdo se tam vydá tak pozor. My jsme to nevěděli. Takže bylo zavřeno. Takže pojištění nebylo !
Lanovkou (za 28 CHf) jsme vyjeli na Schwarzsee paradise (2583 m.n.m.). Od tuď jsme šli pěšky asi tak tři hodinky stoupání k chatě Hornlihutte. Pod chatou je super kemp :) hehe. Všude šutry. Takže jsme si cepínama kopali příbytky. Vesele jsme si pěli píseň (Přidej cihlu k cihle....) Po ukotvení stanů(zatížením kameny) jsme se dali do večeře a šli se podívat k nástupové cestě.
To už jsem věděla, že nikam nejdu. Můj přítel stále věřil, že s ráno půjde. Dostala jsem strach. Ze severní strany do nás vítr ostře řezal. ŽE jsem si řekla, že si zůstanu pěkně ve stanu. Že mi uplně stačí tahle výška 3200 m.n.m.. Kde jsem si stejně připadala jako kosmonout a můj mozek méně přemýšlel. Večer se všichni kluci připravovali. Balili, lana, cepíny, vodu, bundu, čelovky atd. Budík byl na tři hodiny ráno. V noci se ve mě rozhodovali dvě osoby. Mám jít, nemám jít.
Budík začal vyhrávat. Kolem stanu cinkali lidé s HMSkama. Všude svítili čelovkama. Nebe černé a z prava šedý mrak. Tím jsem se rozhodla, že nikam nejdu. Petr vyběhl za ostatníma, zeptat se s kým může jít. Bohužel byl do počtu. Všichni chtěli jít ve dvojičce. Já jsem byla ráda, že aspoň nešel, že nemá jít s kým. Petr to bral spíše jako prohru nad mocnou horou. Uklidňovala jsem ho a říkala jsem mu že je rozumný, že nešel . Řekla jsem mu o mraku, že počasí se dost zkazí. Něvěřil.
Vyrazili tedy od nás čtyři kluci Jarda, Pavel, Pavel, Radůz. Docela zkušení borci, co už mají několik hor v nohách. Pozorovali jsme světelné tečky jak pomalu stoupají na Matterhorn. Pak jsme již nemohli moc spát. Takže já jsem se převalovala. A radovala jsem se příchodu světla. V sedm hodin začala zvonit vysílačka. Nadšený hlas Pavla, říkal že jsou u chaty Solvey. Že je to maras.Že tam není moc vidět Dostala jsem o ně strach. Matterhorn nebyl vůbec vidět. Byl v bílém mrazivém mraku.
U stanů foukal dost prudký a studený vítr. Seděli jsme ve stanu a čekali jak to kluci zvládnou. Nejhorší bylo čekán dvě hodiny o sobě nedali vědět. To bylo to nejhorší. Mezitím vítr dole u nás sílil. Představa jak je jim asi na mocné hoře nebyla moc fajn. Tu se vítr začal opírat o náš stan. Zvedal nás a trhal ukotvení. Vykoukla jsem ven a Pavlův stan lítal na ukotveném provazu stále do kola. Petr ho tedy šel tzv. zachránit. Byl trochu potrhaný a tyče zkřivené. Naházel na něj kameny, aby se dále nezmítal v divokém větru. Nebe se kabonilo a čekali jsme déšť. Ale žádný nepřišel asi dvě vteřiny spadly nějaké kroupy nebo co to bylo :). Silva si spokojeně spala ve svém stanečku, probudila jí však vysílačka, kde dost vyčerpaný Pavel volál, že to nedá, že jim chybí 100 metrů a že to ostatní lidé obracejí zpět. Že to také obrátí. Silva měla oči plné slz. Ale statečně potlačovala strach .
Asi v deset hodin(ráno) opět vysílačka. Ale nic nebylo slyšet. Náhle z dálky letěl vrtulník. Všem dole hrklo. Nepříjemný pocit. Kdo spadl. Je z našeho týmu nebo z jiného?
Najednou zvonil mobil. A tam výkřík dokázali jsme to jsme nahoře :) Neskutečná vlna štěstí nás všechny dole zaplavila. A Silva si chtěla dát pivo. Ale bohužel na chatě Hornlihutte bylo moc draho :). Mě to nevadilo, já nepiju alkohol, mě stačila voda z ledovce :).
Nyní jsme byli šťastní, ale nejhorší bylo teprve to čekání než sejdou dolů. Trvalo jim to tak cca 9 hodin dolů. Vždy v nás hrklo, když spadlo nějaké kamení dolů nebo když letěl nahoru vrtulník. Dokonce pod Radůzem se utrhl balvan a málem slětěl dolů. udržel se však rukama. Naštěstí všichni kluci došli dolů zdraví a usměvaví.
Byla jsem šťastná, že jsou zpět. A ani mě nemrzelo , že jsem tam nešla. Půjdu jindy.. Mám to jako cíl až budu mít více zkušeností s horama nad 4000 m.n.m.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oldboy74 Oldboy74 | E-mail | 12. září 2008 v 7:27 | Reagovat

Nice ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama