Za sebou

1. října 2007 v 21:01 |  Moje Básně
Prach se zvířil , když ke mně mířil strach

Úzkost se rozpínala a bodala jak roj vos
Svaly trnuly jako kdyby ostny se hrnuly
A kůži trhaly na kusy
Tak zůstala jsem ležet tady sama v trávě
zůstala v rozkladu jako největší odpad na skládce
mé torzo rozložené jak umělcem položené
ruce vlevo nohy vpravo vedle hlavy srdce moje
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 malé srdce malé srdce | Web | 11. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

Velmi zajímavá básnička Mortisho. Mám moc rád umělce, protože mají hlubokou duši a všechno prožívají tak nějak doopravdy. Každé slovo je opravdové, tak jak to cítí jenom umělci. Lidé možná nepochopí, co jim chceš sdělit a možná to nechápu ani já a to jsem básník. Z této básně křičí jakási rozervanost a strach ze samoty, možná i ze světla. Temnota je tu lékem na všechny bolesti. Ano, zdá se to být paradoxem, ale někdy umělec potřebuje i tu svoji bolest, aby tvořil velkolepá díla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama